„Když člověk chce, tak to jde!“ říká nevidomý triatlonista Ondra Zmeškal

Absolvoval několik ironmanů, získal titul mistra světa v dlouhém triatlonu, dokázal zdolat maraton na Velké čínské zdi a na kole objel trať Tour de France. I pro zdravého sportovce by byly takové výzvy extrémně náročné. Jenže Ondřej Zmeškal je nevidomý. „Vždycky mám radost, když někoho dokážu popostrčit, aby udělal něco navíc,“ říká 31letý triatlonista, který je velkou inspirací nejen pro handicapované, ale i pro zdravé sportovce.

Kvůli předčasnému porodu ztratil zrak na levém oku a ze tří čtvrtin i sluch. Při nešťastné události pak ve svých dvaceti letech přišel o zrak nadobro. Ani to ale Ondru Zmeškala nezastavilo. Ve své dosavadní kariéře dokázal neuvěřitelné věci. A nyní sní o účasti na paralympijských hrách v Paříži, kam by se chtěl probojovat jako triatlonista. Kombinace plavání, cyklistiky a běhu ale není náročná jen fyzicky, časově a finančně, ale i samotná kvalifikace je mimořádně obtížná.

Ondro, jaké máte triatlonové plány na tento rok?

Plánovat si dopředu je v paratriatlonu složitější. Na světový pohár může jet pouze nějakých deset nevidomých závodníků z celého světa. Nominace jsou dané podle žebříčku, podle národních kvót, ale také jsou často jedincům udělovány divoké karty. Takže se občas stane, že se na závod dostane závodník, který je v žebříčku daleko za mnou. Systém je to vážně složitý a často není úplně objektivní. Vždy čekám na poslední týdny před závodem, jestli teda nakonec budu startovat nebo ne. Plány jsou teda na letošní rok takové, abych jel co nejvíce světových pohárů a měl dostatek bodů, protože hlavním cílem a snem jsou pro mě olympijské hry v Paříži za tři roky.

A co ikonický Ironman na Havaji? Láká vás to?

Určitě mě to láká! Havaj zrovna řeším. Jako nevidomý nemám ve srovnání s vozíčkáři prakticky šanci se tam kvalifikovat. Vozíčkáři mají závody, na kterých si účast mohou vyjet, ale my nevidomí můžeme jen doufat, že si nás vyberou.

Takže kategorie pro nevidomé na Havaji je, ale nejsou pro to žádné nominační závody?

Ne, žádná speciální kategorie není. Každý rok jako handicapovaní posíláme žádost o účast a výběr funguje na principu loterie. Vyberou třeba jednoho nebo dva z celého světa, kterým udělí divokou kartu pro start. Já už jsem o divokou kartu žádal čtyřikrát, ale zatím mě nevzali. S trenérem Lubošem Bílkem se zrovna snažíme komunikovat s evropským a také americkým zastoupením, abychom zvýšili šanci, protože bych si to opravdu přál.

Pojďme teď čtenářům přiblížit, jak probíhá samotný triatlonový závod. Jako triatlonistka mám často při plavecké části problém orientovat se na otevřené vodě, zejména když jsou vlny nebo člověk plave v chumlu dalších závodníků. Jak dokážete udržet správný směr?

Když jsem začínal s triatlonem, bylo to i pro mě samotného něco nepředstavitelného. Je to hlavně o důvěře k trasérovi, který plave vedle mě.

Jste k sobě ve vodě nějak připoutáni?

Při prvních závodech jsme nebyli, plavali jsme normálně na volno. To jsme dělali tak, že mě trasér chytil za neopren a navedl na správný směr, nebo do mě prostě najel a pošťouchl správným směrem. To bylo občas trochu divoké. Když jsme potom začali jezdit po světových pohárech, tak tam už je guma povinná, což jsme ani nevěděli. To jsme takhle přijeli na první svěťák, stáli jsme na startu a nechápali, co to ostatní mají na nohách přivázaného. Naštěstí nám tam gumu půjčili, abychom mohli startovat.

Gumu teda máte oba přivázanou na noze?

Někdo ji má na kotníku, někdo kolem pasu. Záleží na každém závodníkovi. Já mám gumu připevněnou na pásku, který si dávám kolem pasu a ještě si druhý pásek podvlíkám mezi nohy, aby se guma nevyhrnovala. A na karabince máme s trasérem mezi sebou 80cm gumu. Správný směr v plávání tak nejlépe poznám podle toho, jak se guma napíná. Pokud plavu jiným směrem než trasér, guma se napne a cítím, že mám směr změnit.

Jak to probíhá v depu při převlékání se na další disciplínu? Máte jako nevidomí také tak přísná pravidla jako zdraví sportovci?

Ano. Pravidla máme stejná jako v klasickém triatlonu. Musím říct, že depa jsou pro mě obtížná, když nevidím, kde co mám, kam co dát. Hlavně si musíme dávat pozor na to, co oba děláme. Musím mít zapnutou helmu dřív, než trasér Marek vezme kolo. Tak jsme v začátcích také párkrát chybovali a pak samozřejmě dostali penalizaci.

Na fotkách ze závodů jsem si všimla, že máte sluneční brýle. Jaký to má účel?

Sluneční brýle musím mít povinně. Jsou dokonce ještě zalepené. A tak to mám i ve vodě. Je to kvůli tomu, aby nedocházelo náhodou k nějakému švindlování, aby byla jistota, že opravdu nic nevidím. V triatlonu se to nikdy nestalo, ale je právě zkušenost z jiných sportů, že někdo trochu viděl, vydával se za naprosto slepého, a pak toho využíval.

Jakým způsobem máte rozdělené kategorie? Závodíte se stejně handicapovanými nebo startujete dohromady všichni paratriatlonisté?

My nevidomí jsme rozděleni do tří kategorií: B1, B2 a B3. B1 nevidí vůbec, B2 vidí trochu (např. obrysy) a B3 vidí docela slušně (např. nemusí být s trasérem na gumě, prostě ho vidí a běží za ním).

Ale předpokládám, že se vítězové vyhlašují zvlášť…

Ne. Vyhlašují nás dohromady jako nevidomé. Ty rozdíly jsou ale fakt znatelné. B3 se v depu pohybují o hodně rychleji, nemají to tak komplikované jako my úplně slepí. My v B1 teda máme jednu výhodu, a to tří minutový náskok na startu. Ale i tak si myslím, že to není úplně spravedlivě nastavené.

Slyšela jsem, že sháníte traséra. Pořád hledáte, nebo už jste se s někým domluvil?

Co se týká krátkých tratí, tak hledám. Samozřejmě pořád spolupracujeme s Markem Peterkou, kterému je ale už 51 let, takže vytrvalost má pořád skvělou a Ironmany s ním v klidu můžu jezdit třeba do šedesáti, ale na sprinty bych potřeboval někoho mladšího.

Jak spolu s trasérem fungujete dohromady? Trénuje společně, nebo spíš individuálně?

Trénujeme hlavně individuálně. Marek bydlí půl republiky ode mě, takže to by nešlo. Já chodím doma v Třebíči plavat na bazén se svojí trenérkou, chodím do posilovny na kondiční přípravu, běh mám občas s kamarády z atletického klubu a k tomu běhám sám na páse. Doma jsem si to celkově dost přizpůsobil, abych mohl trénovat sólo a nebyl závislý na ostatních. S Markem pak párkrát do roka máme společné soustředění, kde hlavně jezdíme na kole, abychom se sehráli.

Přibližte nám, jak vypadá váš běžný tréninkový týden.

Mým trenérem je Luboš Bílek, který mi píše tréninkový plán, a teď to mám nastavené takto:

               PO: hodina plávání a hodina kondiční cvičení

               ÚT: 1,5-2 hodiny kolo a pak hodina běh

               ST: podobně jako úterý, jen se liší intenzita kolo / běh

               ČT: hodina plavání a hodina kondička

               PÁ: volno

               SO, NE: delší tréninky (např. 3 hodiny kolo s hodinovým během)

Co si budeme povídat, pak je člověk rád, že si lehne na kanape. Ještě ale dělám přednášky pro skupiny lidí nebo pro firmy. Teď je i dost práce okolo příprav dokumentu z Tour de France, kterou jsme s Markem absolvovali. Premiéra dokumentu bude letos v červnu.

Program máte opravdu náročný. Jak řešíte regeneraci?

Snažím se chodit pravidelně na masáže. Jeden můj nevidomý kamarád je masér, tak chodím hlavně k němu. Na fyzioterapii chodím, když už cítím, že mi moje protahování nestačí.

Jedním z vašich partnerů je ALPA. Jak dlouho spolupracujete?

Teď je to přes rok. Alpa mi poskytuje doplňky, jako jsou masážní oleje, emulze a taky mě podporuje finančně. Z této spolupráce mám vážně radost, protože to jsou produkty, které jako sportovec potřebuji a pravidelně je používám. Za regenerační a masážní emulze jsme byli s Markem nejvděčnější při Tour de France, tam jsme toho potřebovali vážně hodně.

Spolupracujete také s různými nadacemi, vaše akce mají většinou nějaký větší rozměr, kterým se snažíte vybrat prostředky na pomoc potřebným. Reagují na to lidé nějak?

Občas mi chodí zprávy i od zdravých lidí. Pár lidí mi psalo, že díky mně také začali s triatlonem, že jsem je motivoval. Vím i o lidech, kteří na základě mých charitativních akcí udělali taky něco podobného. Tak z toho mám vždycky radost. Když někoho dokážu popostrčit, aby udělal něco navíc. Aby lidé věděli, že když člověk chce, tak to jde.