Nejhůř mi bylo při horských etapách, říká Ondřej Zmeškal, který jako první nevidomý cyklista projel Tour de France

V minulosti přeběhl Česko, absolvoval maraton na Velké čínské zdi a jako triatlonista zvládl ironmanský závod. A před pár týdny předvedl Ondřej Zmeškal další senzační výkon: jako první nevidomý cyklista absolvoval celou trať legendární Tour de France! „Bylo to těžké, ale ani jednou jsem nezapochyboval, že ten závod dokončíme,“ říká český reprezentant v paratriatlonu.

Kdy vás poprvé napadlo absolvovat Tour de France?

První impuls přišel už v minulém roce, kdy jsme měli odletět do Abú Zabí na triatlonové závody, které ale dva dny před odletem zrušili. Místo toho jsme odjeli na soustředění do Ománu, kde jsem si říkal, že by bylo super někdy přejet Evropu na kole. Udělat podobný projekt, kterým bych pomohl nevidomým dětem, jako když jsem přebíhal republiku. Od mého traséra Marka Peterky pak přišla myšlenka, proč nejet třeba Tour de France.

Takže jste na tom pracovali už od loňského jara?

Ano, zjišťovali jsme informace, plánovali logistiku, oslovovali partnery. Zároveň jsme nevěděli, kdy a jestli začnou triatlonové závody a jak to bude vypadat s paralympiádou. Postupem času začínalo být jasné, že do Tokia nepojedeme, a tak jsme se začali připravovat na Tour.

Je možné na Tour de France natrénovat v Česku, kde nemáme tak velké kopce, jaké jsou v Alpách a Pyrenejích?

Pokud se chce člověk na takové hory připravit, musí do nich odjet. Proto jsme byli nejprve v Chorvatsku a pak také v Itálii na Giru, kde jsme si vyzkoušeli několik horských etap. Důležitou součástí přípravy byl ale také cyklistický trenažér, na kterém jsem strávil spoustu času. Každý den jsem jezdil kolem čtyř až šesti hodin. Stahoval jsem si k tomu audioknihy, abych se přitom nějak zabavil.

Prožíval jste během Tour nějakou velkou krizi, kdy jste si říkal, že už nebudete pokračovat?

Tour byla těžká, ale nikdy jsem nebyl v situaci, kdy bych si říkal, že končím. Nejhůře mi bylo při horských etapách, ale také při jedné přejezdové, která měřila asi 220 kilometrů a byla hodně větrná. Jeli jsme ji skoro 9,5 hodiny, a to jsem si říkal, že to už je fakt moc.

Jak jste si poradili s legendární horou Mont Ventoux, kterou jste během jednoho dne vyjeli dokonce dvakrát?

V minulosti už jsem tu horu jel, tak jsem věděl, co mě čeká. Ale vyjet ji dvakrát byl zážitek. Naštěstí nesvítilo slunce a nebylo příliš velké horko, protože ten kopec je opravdu náročný. A to nemluvím o tom, že před ním bylo v etapě ještě jedno stoupání, takže jsme takové kopce jeli vlastně tři za den.

Měl trasér Marek dech na to, aby vám popisoval, co je kolem vás?

První dvě etapy jsme si povídali celou cestu. S každou další se ale zkracoval čas, kdy jsme mluvili. Člověk je tak unavený, že se soustředí jen sám na sebe a na svůj výkon. Pak jsme to ale vždycky probrali odpoledne.

Etapy jste projížděl před pelotonem jedoucím Tour. Měli jste možnost nasát atmosféru závodu?

První čtyři dny jsme jeli etapy ve stejný den jako profipeloton. Od těch horských jsme ale jeli den před ním, protože některé kopce se pak zavírají. I tak ale byla u trati spousta fanoušků, kteří nám fandili, což bylo super. Atmosféra byla úžasná a jsem moc rád, že jsme ji měli možnost nasát.

V čem pro vás byla Tour de France nejnáročnější?

Nejnáročnější bylo celý projekt rozpohybovat a dát ho dohromady, což stálo spoustu času a energie. Když jsme pak na Tour odjeli a všechno bylo naplánované, věřil jsem, že to nemůže dopadnout špatně. Samozřejmě i samotná Tour byla náročná pro každého z našeho týmu – pro mě a Marka, abychom ji ujeli, pro lidi okolo, aby se zvládli o všechno postarat, protože bez nich by to nešlo. Díky nim jsme vždycky po etapě přijeli do připraveného hotelu a bylo o nás postaráno.

Jak vypadal váš běžný závodní den?

Vstávali jsme o půl páté ráno, následovala snídaně a kolem půl šesté ráno jsme nasedali na kolo. Po třech hodinách jsme si dali pětiminutovou pauzu na krátkou svačinu, následovaly další tři hodiny šlapaní a další svačina. A pak už jsme to většinou dojeli.

Jak jste zvládal regenerovat mezi jednotlivými etapami?

Na těch rovinatých etapách, které jsme ujeli za šest hodin, to bylo dobré. Při nich má člověk dost času, aby si odpočinul. Ale když jsme jeli osm nebo devět hodin, pak ještě autem tři hodiny přejížděli na další etapu, tak jsme byli rádi, že jsme dorazili na hotel, najedli se a šli spát.

Jak vám pomohly výrobky ALPA?

Arnika mi hodně pomohla na kolena. Na masáže jsme zase používali různé oleje – jak základní, tak sportovní. Bez masáže by to nešlo, protože člověka po etapě bolí úplně všechno, a výrobky ALPA při nich fungují skvěle. Ráno jsem se zase zahříval emulzí, protože bylo ještě chladno.

Máte nějaký oblíbený produkt?

Sám masíruji, takže mám s masážními produkty zkušenosti, i přesto mě ale velmi mile překvapil sportovní olej, který je velmi příjemný na tělo.

Jaký moment z Tour pro vás byl emočně nejsilnější?

Asi dokončení, kdy jsme si mohli oddechnout, že jsme to zvládli celé dojet. Ale nebyl to žádný velký emoční výbuch – byl jsem rád, že jsem to zajel, že to mám za sebou a že se to vůbec dokázalo uskutečnit. Ale pak najednou nebylo nic.

Jak jste užil dojezd v Paříži po Champs-Élysées?

Tam to bylo na kostkách docela drsné. Navíc jsme jeli za plného provozu, takže i když jsme vyjeli v pět ráno, bylo to náročné. Dojeli jsme, bouchli šampáňo a rychle se přesunuli jinam.

Za plného provozu jste jeli celý závod – jsou francouzští řidiči ohleduplní?

V Bretani to bylo super, tam byli ohleduplní. Ale jak jsme se blížili k Alpám, tak některé hlavní tahy byly šílené a někteří řidiči úplná katastrofa. Musím zaťukat, že se nám nic nestalo, i když někdy k tomu nebylo daleko. Třeba i v momentě, kdy nás nějaký opilý fanoušek chytil na Mont Ventoux za řídítka.

Je jízda na tandemovém kole náročnější nebo jednodušší než na běžném kole?

Určitě je náročnější. Člověk si sice řekne, že jsou na jedno kolo dva motory, ale v mnoha ohledech je to náročnější. Nemůžete si stoupnout ze sedla a odpočinout si, jak se vám to hodí. I v kopcích se musíme prostřídat. Také váha kola je větší. Ve sjezdech kolo jede rychleji a pro ruce traséra je to velký nápor, protože musí držet dvojnásobnou váhu.

Vaše cesta měla i dobročinný rozměr, že?

Že jsme jeli Tour de France, bylo super, ale naším hlavním důvodem byla a stále je charitativní sbírka pro nevidomé děti. Chceme, aby děti věděly, že mohou dosahovat svých cílů. A chceme, aby na to měly prostředky. Vybrané finance proto dostane organizace Světluška na sportovní vybavení a kompenzační pomůcky. Přesné informace jsou na webu ondrejzmeskal.cz, kde najdete také proklik na sbírku.

Nevěnujete se jen cyklistice, ale primárně triatlonu. Měl jste možnost při přípravě na Tour trénovat i plavání a běh, nebo šlo všechno kromě cyklistiky stranou?

Plavecká příprava nebyla možná zejména z toho důvodu, že byly kvůli epidemii koronaviru zavřené bazény. A otevřely se teprve před pár měsíci, takže triatlonová příprava nemohla být tak kvalitní, jak bych si přál. I proto jsem se zaměřil na kolo a běh.

Jaké máte další sportovní cíle – vrátíte se za tři roky do Paříže jako triatlonista na paralympijských hrách?

Pořád je to můj cíl, ale teď nevím, jaká bude realita. Kvalifikace je náročná a zatím ani neznám přesný kvalifikační klíč. Teď se nejprve podívám, jaká bude paralympiáda v Tokiu a pak uvidíme, kam se budeme ubírat. Nejprve také budu muset najít dalšího dobrého traséra, což je pro mě úplně klíčové. Pořád ale platí, že bych do Paříže rád jel.